Chceme být milováni,
neuspějeme-li, chceme být obdivováni
neuspějeme-li, chceme být obáváni
neuspějeme-li, chceme být nenáviděni a opovrženi.
Chceme probudit u druhých jakési emoce.
Duše se třese před prázdnotou a po kontaktu touží za každou cenu.
 
švédský básník Hjalman Soderberg

Milí přátelé, dámy a pánové,

dovolte mi krátké zamyšlení nad etickým principy jama a nijama. Obvykle jsou nám známy jako pětice zákazů a pětice příkazů, které stojí na počátku 8-mi dílné jógové cesty nebo-li aštanga jógy.

Svým postavením mohou vyvolávat představu jakéhosi kódu či klíče, kterým si můžeme otevřít vchod, vejít a kráčet po jógové cestě. Ale není to až tak snadné. Samotné vlastnění kódu představuje významný krok - jama a nijama nás testuje, zda-li jsme dostatečně schopní, zdatní a připraveni na jógovou cestu. Klíč, třeba od bytu, dáme většinou do kapsy či do kabelky tak, abychom ho neztratili a také bez větších problémů ihned našli. Etické principy - jama a nijama - nesmíme ztratit. Ty je dokonce nutné mít stále na zřeteli. Ať chceme či nechceme doprovázejí nás na jógové cestě, pomáhají nám, ochraňují nás a do jisté míry určují i směr a rychlost našeho vývoje. Posouvají nás, bohužel nebo bohudík, v obou směrech nejenom dopředu, ale i zpět nebo nás zastaví. A to tehdy, když na ně pozapomeneme (i pečlivě uložené klíče někdy dlouho hledáme). Určitě to známe - vybuchneme, utrousíme nepěknou poznámku na něčí adresu, naše myšlenky jsou černější než černé a tak podobně - a když vše odezní, obvykle nás naše reakce mrzí a ptáme se sami sebe proč jsme selhali. A s léty jógové praxe a jógového žití jsou takové situace pro nás více bolestné.
Odpověď nalezneme zase jen v samotných etických principech jama a nijama.

Jsme lidé - živé bytosti, které stejně jako všechno ostatní živé - toužíme žít. V tato mocná touha neboli pud sebezáchovy nám neustále podsouvá potřebu svůj život chránit a bránit. Jógová filozofie hovoří o lidském žití jako o utrpení. Utrpení, které si však způsobujeme mi sami svým sobectvím vyvolávaným lpěním na životě. Víme, že život je dar a chránit jej je naší povinností stejně jako povinností, každého jiného živého tvora, který ho chrání vybaven přirozenými pudy a instinkty. Ty naše lidské "instinkty" nazývá jóga v souvislosti s výše uvedeným sobectvím jako kléše - zdroje útrap. Je jich celkem pět: první avidja znamená nevědomost, narodili jsme se a nevíme co bylo před tím a nevíme co bude až nebudem, uvažujeme o duchovní podstatě sebe sama, ale máme stálé pochybnosti, neumíme dost dobře rozlišovat nepodstatné - pomíjivé od podstatného - nepomíjivého, druhá asmita nás upevňuje v jáství, chybném ztotožňování se se svým fyzickým tělem, ale i myšlenkami a pocity. Třetí rága nebo-li chtění nás nutí toužit a přilnout ke všemu co je krásné a pro nás potěšující narozdíl od čtvrté kléše dvéši, díky které máme odpor ke všemu nehezkému a nám nelibému a poslední abhinivéša v nás vyvolává stejně tak touhu žít jako strach ze smrti.
A jsou to právě tyto zdroje útrap, které jsou podhoubím na kterém se velmi dobře daří negativní sklonům lidské přirozenosti, které jama charakterizuje jako ubližování, lhaní, kradení, vášnivost, lpění či hrabivost. Jakmile se cítíme ohroženi, obvykle se jimi bráníme. A někdy je přirozeně využijeme následně i k útoku. Nebo jinými slovy jakmile nejsou uspokojovány naše základní životní potřeby (máme hlad, žijeme v nejistotě a v nebezpečí, někdo nás zesměšňuje, máme pocit, že nás nemá nikdo rád, nikdo nás nepotřebuje, nikdo nás neuznává a neváží si nás, naše práce nás neuspokojuje atd.). Má vůbec smysl žít ? Má, má a má slyšíme uvnitř sebe sama, ale je třeba proto něco udělat. Jdeme do boje pod heslem oko za oko, zub za zub - tys mě pomluvil, já o tobě také něco nalžu, nikdo mě nemá rád já budu všechny nenávidět, mám hlad, tak si někde něco přivlastním a tak podobně. Jógová jama naléhavě vybízí zdržovat se těchto nám lidem vlastních sklonů a projevů a naopak dodržovat ahimsu neboli neubližovat, satju neboli nelhát, astéju neboli nekrást, brahmačarju neboli nebýt náruživý a aparigrahu neboli neulpívat a nebýt hrabivý. I ve Starém zákoně se dočteme o odplatě v souvislosti s ochranou principu života.

Etické principy nijama mají Novozákonní charakter a podporují a rozvíjejí naše vnitřní Kristovství. Čistotu, spokojenost, kázeň a potřebu řádu, touhu po sebepoznání a hledání vyššího životního principu či smyslu.
O ty je třeba se opřít nejev v době životních bouří a plně využít jejich nabízené pomoci.
Sauča - čistota nám sděluje, že jsme čistí a milujeme vše čisté, jsme schopni jednat a žít čistě a čistotu i kolem sebe šířit. A také v každém druhém čistotu vidět.
Máme rádi jistotu a pevnou půdu pod nohama, jen tak se cítíme spokojeni. Být spokojený (princip santoša) znamená vést aktivní a bohatý život, nebát se překonávat životní překážky (přirozeně tak, abych neubližoval, neuchyloval se ke lži, nepřivlastnil si co mi nepatří, a tak podobně), ale také třeba, abych byl tím prvním kdo podá ruku ke smíření.
Kázeň a sebekázeň (tapas) je mocný princip. Jeho sílu nejlépe pocítíme, ve chvílích kdy jsme bezradní nebo se cítíme v depresi. Dejme pak svému životu pevnější řád - vstaňme o hodinu dříve a poctivě si zacvičme, osprchujme se studenou vodou, vraťme se ke studiu něčeho do čeho se nám v poslední době nechtělo, naplánujme si pořádně den, využijme každý okamžik a za pár dnů je po problémech.
Sebepoznání (svadhjajá) nám pomáhá objevit sebe sama a svoji dharmu - povinnost, pro kterou jsme se narodili a kterou máme naplnit. Náš život má zcela jasný smysl a význam. Jsme neopakovatelní, a pro tento čas a místo potřební, vyjímeční a nenahraditelní. Sebepoznání nám pomůže také odhalit ustálené vzorce našeho chování a jednání (a tedy myšlení), které mohou být ovlivněny výše uvedenými zdroji sobectví. A teprve když něco poznám mohu s tím i pracovat. Třeba rozbít ony ustálené vzorce pokud mi v mém současném životě neprospívají.
Touha po nalezení vyššího životního principu - íšvara pranidhána spojena s vírou v něj pak celý náš život smysluplně naplňuje.
Duše se už nebude třást před prázdnotou bude naplněna.

Eva Skalická