JEDNO JE JISTÉ...
(malá úvaha na téma pokročilosti jogína)
Lidé mívají různé pohnutky, které je přivedou k praktikování jógy. Různé také bývají motivace, které jim umožní u jógy případně i nadlouho vydržet. A především dlouhodobí adepti jógy dostávají příležitost se dopracovat až k poznání, co je vlastně v józe důležité a porovnat si, jak daleko se jim už podařilo pokročit.
Bez ohledu na zaměření nebo název jógy, kterou aplikujeme, i v pokročilejší fázi se nestále setkáváme s etickými aspekty, formulovanými v Jamě a Nijamě. Vrací se k nám neustále a není možné je odložit s tím, že už je máme nastudované a aplikujeme je zodpovědné v celém svém životě. Vždycky nás budou potkávat situace, které prověří naši věrnost těmto zásadám a připomenou nám, že dokonalosti nelze dosáhnout (a my se jí možná dokážeme pouze přibližovat).
Měl bych jeden praktický postřeh, který se týká skupin lidí, docházejících po delší dobu pravidelně do kurzu jógy - a to s ohledem na zásadu nelpění (aparigraha). Když se lidé sejdou poprvé v tělocvičně, každý si v ní intuitivně hledá své místo. Někteří hůře slyšící se automaticky usazují co nejblíže k instruktorovi, naopak povahy stydlivé nebo skromné se cítí nejlépe v zadních řadách, extrovertům zase zpravidla nejlépe vyhovuje střed místnosti. Co je ale zvláštní, je to, jak lpíme na svém jednou zaujatém místě a jak neradi je měníme. Nejcitelněji to zpravidla pocítí nově příchozí návštěvníci kurzu, kterým se mnohdy podaří najít opravdu volné místo v tělocvičně až po několika pokusech. Asi před 10 lety jsem byl na jednom týdenním kurzu svědkem silných emocí, kdy se dvě paní v přední řadě nemohly domluvit na tom, která má přednost (konflikt končil až pláčem jedné z nich). Odnesl jsem si odtamtud z celého (jinak příjemného) pobytu vzpomínky hlavně na tuto událost a mám dodnes pocit, že organizátor této akce situaci nezvládl.
Jestliže se počítáme mezi pokročilé jogíny, zpravidla je nám po letech našeho usilování už zřejmé, že to nejdůležitější se odehrává v našem nitru. Netýká se to ovšem pouze odezvy mysli a těla na prováděné techniky, ale souvisí to i s vnímáním místa, na kterém se nalézáme. Každá místnost mívá své dobré a méně dobré zóny, svůj vliv může mít i orientace na světové strany, vnímáme i energii sousedů kolem nás. Abychom ale měli příležitost poznávat i takové jemné vlivy, je k tomu potřeba mít příležitost porovnávání. A to se nám podaří právě díky tomu, že změníme své místo v tělocvičně a tak můžeme zkoumat, jaký vliv má nové okolí na naše nitro.
Těžko ale můžeme od pravidelných účastníků jógového kurzu očekávat, že sami budou s radostí zaujímat své místo pokaždé jinde. Když jsem sám ve svých kurzech apeloval na takovou iniciativu a ponechal jsem to na svobodné volbě, zaznamenal jsem pouze z času na čas pohyb některých iniciativnějších jedinců po místnosti. Proto si dovoluji touto úvahou předložit podnět instruktorům: což tak třeba pravidelně vyzvat všechny človíčky v tělocvičně, aby se pozvedli, popadli do rukou své cvičební podložky a další věci a vydali se na pouť po místnosti a intuitivně se usadili jinde? (Jde z toho udělat třeba i zajímavou hru na škatule, kdy všichni křižují místnost se zavřenýma očima a po určité době se najednou uloží právě tam, kde jsou). Lze samozřejmě očekávat, že mnozí budou namítat, že některé místo je horší, ale to má svou podobu i se životními zkušenostmi: abychom dokázali ocenit to lepší, musíme přece projít i horším! Jde tu o nový prvek, který může odlehčit atmosféru, probrat účastníky z letargie, povzbudit je k trénování vnitřní pozornosti - a našlo by se asi ještě mnoho dalších výhod...
Pokud jste instruktoři, měl bych pro vás ještě další podnět, který se týká vás osobně - také vaše místo v tělocvičně přece nemusí být pořád stejné! Je dobré si alespoň jednou za čas vykoušet, zda se nebudete cítit lépe naproti vchodovým dveřím, na severní straně místnosti, s okny za zády nebo proti nim (nebo třeba v některém rohu a ti nejzvídavější možná vyzkouší i střed místnosti...)
A po čase nám třeba dojde, že i v jiných případech na něčem až příliš (a zbytečně) lpíme a možná i najdeme v sobě chuť to změnit. Změna je přece nedílnou součástí života - tam, kde se nic nemění, život začne skomírat...
Svou úvahu bych ovšem rád zakončil navázáním na to, jak jsem ji nazval. Jde vlastně o jeden kóan, takže trpělivý čtenář nechť si k nadpisu doplní ještě zbývající část:
...že totiž není jisté vůbec nic.
Červen 2010
Vašek Pavlůsek
© Copyright Unie jógy, z.s.